Bilakartičkůůůůů?

Jsou členské, slevové, klubové, VIP, věrnostní, taky třeba tankovací, zážitkové nebo dárkové. Myslím karty. Čím méně toho umí, tím více vám je všude vnucují. Vymyslel je marketing proto, abyste opakovaně utráceli tam, kde vám ji vydali, a abyste byli zahrnováni neodmítnutelnými nabídkami, jež chodí na adresy, které z vás byly předtím vylákány. Naopak kreditní a debetní představují šlechtu mezi plebsem, obzvlášť ty se zlatým, platinovým či jinak decentně vyhlížejícím rodokmenem. Na rozdíl od marketingově ukřičených umí platit kontaktně i bezkontaktně, doma i v cizině, v obchodě, někdy i na ulici, když dotyčný prodejce umí žehlit embosované. Krátkodobě fungují všechny, dlouhodobě pak ty, jež mají přímo či nepřímo za zády účet s nenulovým zůstatkem.

Řeč je tu ale o kartách marketingových. Moje žena jich má neuriekom, řekli by Slováci. Ale spíš proto, že neumí odmítat. K vánocům dostala speciální peněženku, vlastně kartěnku, na systematické uspořádání těchto kousků plastu, neboť stávající portmonka to nezvládala. Choť má karet asi víc, než potřebujete ke hře žolíků, o mariáši ani nemluvě. Nicméně před pokladnou mnoha obchodů hrává lízaný mariáš pro jednoho hráče, jenž spočívá v urychleném hledání trumfu. V Bille, kam si každé ráno chodím pro dva croissanty k snídani, má každá pokladní nařízeno pozdravit a vzápětí na vás vysypat otázku, zda máte Billa kartu. Některé dámy za kasou si to zkrátily na ono "Bilakartičkůůůůů"? Obdobně se to děje i u pokladen jiných řetězcových obchodů, pokud se u nich ocitnu sám bez manželky. Tehdy si připadám méněcenný. Všude odpovídám převážně slušně, že nemám nic, co by mne řadilo mezi vyvolené, někdy zažertuji stylem, "Milá paní, budete se divit, ale mě úplně stačí jedna Visakartička". Já jí říkám familiárně Visačka. Nedávno jsme měli smutnou povinnost zařizovat pohřeb jedné stařence. Skoro jsem čekal, že mi v pohřební službě nabídnou nějakou klubovou kartu s výhodou "tři plus jeden zadarmo", nebo tak nějak. No, nenabídli. Zřejmě vzhledem k mé sešlosti usoudili, že bych nakonec ony výhody mohl chtít využít.

Marketingové karty jsou fenoménem doby jako spousta jiných zbytností. Konec konců člověka to nic nestojí a někdo může mít příjemný pocit, že ušetří nebo bude obdarován. Ale kam se všechny hrabou na kartu všech českých karet, slavnou Opencard! Bylo o ní napsáno tolik, že jen seznam článků by vydal na knihu, čili bibliografii. Tento kousek červeného plastu s výrobní cenou asi 7,- Kč vlastní zhruba milión občanů. Ze státní kasy, čili z našich kapes, bylo za jednu kartu zaplaceno něco mezi 1400 a 1740 Kč. V rozporu s jejím jménem si myslím, že by lidi kolem ní měli pozavírat.