Deset hodin Pachelbela

Nevím, jak to mají ti, kteří si denně hodiny a hodiny pouští do uší nějaké zvuky, ale já mám hodně děl vážné i nevážné hudby spojené s nějakým zážitkem, a kdykoliv pak skladbu zaslechnu, vybaví se mi ten mnohdy hodně dávný okamžik. Řadu hudebních děl znám pochopitelně z rozhlasu, digitálních nahrávek nebo živých koncertů a ty tak nějak splývají, ale i zde si občas vybavím situaci, v níž jsem skladbu slyšel poprvé. Poněvadž hudbu poslouchám jen menší část dne, udivilo mě, že na kanálu Youtube lze najít několikahodinové smyčky týchž skladeb. Třeba Pachelbela.

Johann Pachelbel byl barokní hudební skladatel, který napsal mnoho duchovních i světských skladeb. A jeden jediný kánon. Na rozdíl od ostatních děl Kánon dnes zná celý svět, hraje se na svatbách i pohřbech, existuje ve stovkách mutací a úprav, byl myslím i zrepován. Slyšel ho patrně každý, aniž si uvědomil, že je to on. Na kanálu Youtube možno najít Kánon D-dur v mnoha podobách a časových smyčkách, nejdelší je myslím desetihodinová. Zajímalo by mě, jestli ji někdo někdy vyslechl celou do konce. Protože ani sebevětší krása nesnese předávkování. Ony tyto vícehodinové smyčky prý slouží jako ukolébavky pro notoricky nespavé děti. Taky prý klasická hudba pozitivně působí na květiny a pouští se z reproduktorů i v kravínech nebo drůbežárnách. V případě rostlin, hospodářského zvířectva a (ne)spících nemluvňat nejspíš předávkování nehrozí.

Mně Pachelbelův Kánon D-dur spolehlivě přivodí nikoli spánek, ale jeden okamžik před téměř dvaceti lety. Nepamatuji si, co jsem ten den dělal, ale jak už to tak bývá, tehdy se to zdálo nejdůležitější na světě, že jsem málem nesplnil povinnost rodiče přijít na koncert vlastního dítěte. Však to znáte z amerických filmů. I přes holyvúdskou nadprodukci pravdou zůstává, že není nic důležitějšího než zažít vlastního potomka v neopakovatelném okamžiku jeho života. A mně navíc bylo dáno poznat přitom trochu nesmrtelna. Dcera chodila do houslí (sama a dobrovolně) od šesti, a tak nějak kolem desíti už hrála velmi slušně, takže se zapojila do školního smyčcového uskupení. Pro vystoupení nacvičili onen Kánon, což jsem pochopitelně nevěděl. Ve skladbě hlavní motiv postupně imitují jednotlivé nástroje, což malí muzikanti umocnili ještě tím, že hudba zněla nejprve zvenku a vplouvala do sálu, jak její interpreti hrajíce vcházeli. Přicházeli s vážným výrazem ve tváři, neb děti vždycky všechno prožívají opravdově. Kánon nejspíš nezahráli dokonale, ale o dokonalost šlo až na posledním místě.

Pachelbela jsem nesporně už předtím slyšel, ale neuvědomoval si ho. Nespojil se s nějakým zážitkem a i kdyby, tenhle by ho trumfl na celé čáře. Dětské nadšení pro hudbu s pubertou poněkud vzalo za své, ale věřím, že něco z Pachelbela a jiných skladatelů v dceři zůstalo do dalšího života. Ve mně tedy určitě.