Jak děda padělal britské libry

Lhostejno, zda máte doma jen pár knížek na regálu mezi květináči a poháry z bowlingu, nebo vlastníte knihovnu s tisíci svazky. Vždy se najde pár knížek, které k vám opravdu patří. Jsou vaší součástí a nechtěli byste se jich vzdát. Třeba jste je napsali vy sami nebo někdo blízký. Třeba se k nim pojí nějaká důležitá životní a osobní událost. Nebo prostě vyjádřily to, co byste napsali vy, kdybyste mohli či chtěli. Pro mě jednou z takových knížek byla stostránková brožura, v níž děda vypráví, jak padělal britské libry. Děda byl totiž jedním z nedobrovolných účastníků známé operace Bernhard, jež měla zajistit financování špiónů a dle Himmlerovy naivní představy rozložit Británii morálně shazováním padělků nad Londýnem.

Ale zpátky k té knížce. Dlouho jsem ji opatroval coby rodinnou památku, zvlášť když děda to všechno prožil, napsal, ale vydání v roce 1964 se již nedočkal. A pak náhle zmizela, snad při stěhování. Proč jsem ji nesháněl v antikvariátech dříve? Možná je to tím letopočtem, jenž je plný výročí. Letos uplyne již 50 let od smrti Oskara Skály. Můj (sice nevlastní, ale v dětství vlastnější než vlastní) děda jako Žid neměl po roce 1938 moc na výběr. Mohl si změnit jméno ze Stein na Skála, ale pokud včas neutekl do Ameriky nebo jinam stejně daleko, byla jen otázka času, kdy ho pošlou do nějakého lágru. Prošel několika a nejspíš by tu při své tělesné konstituci dlouho nepřežil. Náhoda zařídila, že se mohl přihlásit na práci, o níž sice nic netušil, ale která se týkala technického kreslení. A tak se stal členem padělatelského sonderkommanda v utajeném bloku uvnitř sachsenhausenského koncentráku.

Ale zpátky k té knížce. Vyšla v nákladu 20.000 kusů a stála 4,- Kčs. Za povšimnutí stojí i jméno odpovědného redaktora: Ladislav Smoljak. Vrátila se mi díky internetu a propojení databází antikvariátů, i když s menším zádrhelem vinou lidského faktoru. V databázi byla, ale antikvář ji nejprve nemohl fyzicky najít na regálech. To mě přivedlo k úvaze, že někdy to, co visí na netu, už nemá svoje reálné pozadí, lidé umřeli, knihy se ztratily, ale jejich obraz, záznam přetrvává. I můj děda, ač zemřel dávno předtím, než jsme si vůbec dovedli představit domácí počítače a brouzdání po síti, tu má o sobě zprávy. Když si trochu zagúglíte, najdete různé články, taky odkaz na oskarový film Ďáblova dílna. Pro upřesnění - film dostal Oskara od Americké filmové akademie. Nevím, zda by mu cenu dal i Oskar Skála, spíš by řekl, že všechno bylo jinak.

Rozměr krajničky nedovoluje, abych tu byť stručně vylíčil příběh dědy padělatele. Stačí si jen představit neustálý tlak vědomí, že ti, kdo jsou zasvěceni do tak příšerně utajovaných věcí, nemohou zůstat naživu, ať válka dopadne jakkoliv. Děda přežil snad je díky víře v základní táborový zákon "Es kommt immer anders als man denkt" (všechno vždycky dopadne jinak, než si člověk myslí).

"Bylo jistě troufalé doufat, že se ze zvláštního komanda jako nositelé říšského tajemství dostaneme živí - v tom směru jsme byli jasně předurčeni k smrti, ale přece jen jsem v koutku duše věřil, že mi vyjde vstříc štěstí a podaří se mi dopravit za ostnaté dráty fakta o tom, co jsme v Sachsenhausenu museli dělat. Proto jsem podle Arturových účetních zápisů pořizoval seznam vyrobených a distribuovaných padělků a nosil jsem ho společně s výčtem chyb na výrobních štočcích stále u sebe. Bylo to riskantní, a kdyby mne dopadli, určitě bych neunikl mučení a oprátce. Ale vyšlo to, seznam jsem potom pronesl i pochodem smrti a dopravil až domů."

Ale zpátky k té knížce. Vlastně k internetu. Mezi obrázky, které najdete k operaci Bernhard, se opakovaně objevuje tento. V první řadě, třetí zleva, "unknown" byl můj děda. Dlužím mu přinejmenším zaplnění mezery ve faktech kolujících v globální síti. Každý unknown měl jméno. Oskar (Stein) Skála, rodák z Tábora, stavební inženýr.