Kachny na Karlově mostě

Začátkem března jsme se s manželkou vrátili ze Sardinie, takže jsme rovnou nastoupili do povinné korontény. Na ni navázala současná nouze, v níž jsme uvízli všichni. Nejsa Daliborem, nenaučil jsem se housti ani nic jiného bohulibého. Snad jen ten čokoládový fondán, do kterého jsem se dříve nechtěl pustit, a nyní jsem zjistil, jak jednoduše se připraví. Jeho konzumace je ovšem ještě jednodušší a o to nebezpečnější.

Na pondělí velikonoční se náš malý byt proměnil tak, že mu chyběl už jen periskop. Museli jsme ven, jen tak, nenutně, courat po městě, jako jsme před staletími courali po Cagliari. Stačilo vystoupit na Klárově, projít kousek Malé strany a pak na Karlův most, kam v časech normálních nechodíme. Občas most vídáme v televizním zpravodajství, vlastně nevídáme, protože bývá téměř celý pokryt vrstvou turistů. Dalo se předpokládat, že v nynější divné době bude možno most spatřit v jeho holé podstatě. Kachny na procházce jsme ovšem nečekali. Vyfotil jsem je, aniž bych je žádal o souhlas, GDPR se na ně snad nevztahuje. Nic netušící kachní páreček se rázem stal hitem sociálních sítí.

Praha se jedním podpisem na vládním výnosu změnila víc, než bychom tušili. Změnil se nejspíš celý svět, ale při procházce v lese si to člověk tak neuvědomí. Ryby a delfíni se vracejí do benátských kanálů a kachny si Karlův most užívají nejen zespodu. Brzy se, doufám, všechno vrátí do starých kolejí, ale neměli bychom zapomenout na ty měsíce, kdy tomu bylo jinak. Kachny na Karlově mostě budou pro mě symbolem toho, že stačí jen málo a zdánlivě nezlomné jistoty jsou pryč. A že svět bez lidí může klidně existovat dál.