Kam se Javořická hrabe

Ano, kam se hrabe na všechny spisovatele v české kotlině! Ona vlastně vůbec nebyla spisovatelka. Opravdový literát musí trpět, prosedět celý den v kavárně s jinými životními rozervanci, dlouze debatovat o těžkém údělu, chabých grantech, hamižných nakladatelích a odporném knižním trhu. Předtím ovšem musí projít bouřlivým mládím, střídat jedno zaměstnání za druhým, pohybovat se ve vyšší společnosti i mezi spodinou, nechat se ošlehat větry a dobrodružstvím, aby měl pak z čeho čerpat náměty. Kdepak vdát se v jednadvaceti a starat se o rodinu a domácnost! Skutečný spisovatel vypije hektolitry kávy a vykouří hory tabáku, než napíše těch deset normostran, které měl mít hotové už minulý měsíc. Tak zvýší dávky drog, přestane spát, a když v deset večer dorazí z vinárny, místo aby jako jiný šťastný a spořádaný občan zalezl do pelechu, usedne ke stroji a tvoří hodnoty.

To Javořická, vlastně Barešová, provdaná Zezulková, si v klidu vstala ráno ve čtyři, obstarala hospodářské zvířectvo a přitom si bez stresu mohla fabulovat další kapitoly Božích mlýnů, Modrého z nebe nebo Brány do ráje. Než se vzbudily děti, kterých nebylo víc než šest, měla spoustu času plnit svou denní normu nějakých mizerných šedesáti stran. Ono se to lehko psalo obyčejnou tužkou, nemusela zápasit ani s Remingtonem ani Gatesem. Navíc tužka v pravé ruce nebrání tomu, aby levá pohodlně míchala kaší na sporáku.

Pravý spisovatel se rve o blaho lidstva, první stojí na barikádách, nebo aspoň přesně ví, která jejich strana je ta správná. Ona Javořická jen tak z pohodlí domova na českém venkově, kam nedoléhala vřava světa, napsala dopis Stalinovi, v němž mu vyčetla, že po Mnichovské dohodě Sovětský svaz Československu nepomohl.

Skutečný spisovatel je chudý, dluží v každé druhé hospodě a do každé první chodí, když tam ovšem narazí na nějakého mecenáše. Jen neustálým úprkem před věřiteli se zoceluje umělcovo nitro, aby vydalo svědectví o době a vlastním osudu. To Javořická si psaním trapně vydělávala nejen na domácnost, ale z honorářů oblékala čtyři dcery a našetřila jim na výbavu.

"Tak co vaříš?" ptal se Aleš, osušuje se lněným ručníkem a mžouraje po sporáku, na němž to bublalo a syčelo.
"Hádej!" slibně se usmála Jitka a obrátila na bratrův drobný obličej. Byla žárem plotny všecka žhavá.
"Nudle s mákem." "Chyba lávky! Něco lepšího." "Šusterku s pracharandou." "Chyba!"
"Bramborový šulíky s tvarohem."
"Hm - víš to, že máte dycky něco lepšího, když sečete."
"Tak teda maso."
"Ba ne! Něco móc dobrýho. Poddáš se?"
"Řekneš-li, že moučný knedle s rajskou vomáčkou, tak se votočím a pudu síct hladem!"
"Knedle sou to, ale ne s rajskou. S třešněma ty nekňubo, kerej to nepoznáš po vůni!"
Jitka se pootočila ke sporáku a nadzvedla mísu, v níž bylo cosi přiklopeno.
"Ach!"
Bílé, nadýchané bohatství - slibně babůlkovité, vonící máslem a mírnou hořkostí třešňových jader.

Copak tohle je nějaká literatura? To přece napíše každý. Jenže, sakra, ono se to čte moc hezky. A Javořická to při psaní ještě dokázala i uvařit.