Kancelářský skanzen

11.02.2019

Když jsem při odchodu do důchodu od kolegů obdržel darem klasický psací stroj jako výsledek jejich myšlenkové syntézy ("je starej a rád píše"), uvědomil jsem si, jak se během pár desítek let proměnila i taková nenápadná profese, jakou je administrativa. A protože smysl skanzenů tkví ve snaze uchovat pro budoucí generace prostředí, řemesla a předměty denní potřeby generací minulých, bylo by spravedlivé, aby vznikl také skanzen kancelářský.

Návštěvníci by žasli údivem, jak primitivně se jejich rodiče a prarodiče propracovávali ke kýženému výsledku, totiž popsání papíru, resp. přenosu hlášení z bodu A do bodu B. Takový skanzen s mlýnem na mouku je sice fajn, ale nikdo kromě zaměstnanců mlýnů a pekáren moc nežasne, protože nemá s čím srovnávat. Kdo viděl, jak se dnes průmyslově mele mouka? Ovšem mail či esemesku posílá dennodenně každý.

Vybudovat skanzen si nevyžádá žádné velké investice, vhodných budov se najde určitě dost a některé interiéry ani nebude potřeba příliš uzpůsobovat sedmdesátým létům minulého století. Hlavní atrakcí skanzenu bude určitě dálnopis a kopírovací pracoviště. Dálnopis znal v úřadě málokdo, a jen pár vyvolených ho smělo a umělo obsluhovat. Býval uzamčen ve speciální místnosti opatřené mřížemi, co kdyby tudy někdo poslal imperialistům nějakou tajnou informaci? Ono to v dobách tuhé normalizace bývalo složité i s kopírkou, které všichni říkali xerox. Na něm se totiž na rozdíl od primitivního cyklostylu dal "ofotit" jakýkoliv podklad. Kopírovací místnost obsluhovala osoba k tomu určená a našinec nejprve musel vyplnit žádanku, získat podpis vedoucího a pak nakráčet do množírny. Pracovala-li zde osoba aspoň trochu osvícená, "oxeroxovala" vám pak za bonboniéru nebo za úsměv navíc i pár notových partů pro manželku nebo kuchařské recepty pro babičku. Nástupcem dálnopisu se stal fax, jenž byl již dostupnější běžným kancelářským krysám, ovšem ani ten už dneska skoro nikdo nepoužívá.

Kancelářský skanzen by bylo vhodné spojit s muzeem zaniklých ptákovin už proto, že některé historické pomůcky úředníků působí značně komicky. Mládež by nesporně měla problém rozeznat, co je vtipná ptákovina a co bývalá seriózní kancelářská pomůcka. Tak třeba kdysi oblíbená kaňka z umělé hmoty - kdo by dneska věděl, co to je? Tekutý inkoust generace dnešních studentů nikdy neviděla a kdyby jo, nevěděla by, co si s ním počít. A taková to byla krása. Na čerstvě dokončeném dopise nebo strojopisném dokumentu provokovala umělá kaňka už z dálky, někdy vylepšená o atrapu převrhnuté skleničky s inkoustem. V digitální éře skvrna na papíře nikoho nevyděsí - prostě se to vytiskne znovu.

Každé muzeum či skanzen musí mít akční, hrací zónu, kde si návštěvníci mohou jaksi ohmatat historii. Zde se uplatní zejména klasické psací stroje, do nichž si založí papír - ti zručnější s kopírákem a průklepovým papírem - a napíší text, který pak cvičně odešlou faxem z jednoho přístroje do druhého. Oba historické faxy budou pochopitelně v téže místnosti. A co vybrat jako symbol, logo administrativy, geniální, neměnný a srozumitelný všem generacím? Myslím, že by to měla být kancelářská sponka. Vynalezl ji prý Američan Samuel B. Fay v roce 1867 a dosud nepřišel nikdo s lepším nápadem, jak jednoduše udržet několik papírů pohromadě. Zvětšená sponka bude vítat návštěvníky skanzenu, kteří u pokladny dostanou na čelo otisk razítka, kteréžto představuje další nepřekonatelnou a věčnou ikonu kanceláře.


Tato krajnička je věnována laskavé paní Ondříčkové, matce známého kameramana, která v osmdesátých letech pracovala u xeroxu v Útézetce.