Keramické Vallauris

Vallauris je keramika a keramika je Vallauris. Přinejmenším na Azurovém pobřeží. Dokonce i tací velikáni jako Pablo Picasso nebo Jean Marais jak sem přišli, propadli keramice. Keramické dílny a prodejny tu najdete na každém kroku, nejslavnější je ovšem ateriér Madoura, který proslavili Susanne a Georges Ramié a pochopitelně i zmínění Picasso a Marais.

Díky bohatým nalezištím jílu tu hrnčířství kvetlo už za dob Římanů a ve středověku se město stalo bohatým obchodním centrem. Pak přišla dvě století úpadku a až v 16. století řemeslo vzkřísil příliv italských rodin z Janova, které pozval biskup z Grasse. Když sem zavítal Picasso a zjistil, že atelier Madoura dokáže přesně realizovat jeho nápady, usadil se tu a v letech 1948-1955 horečně tvořil. O této době místní hovoří jako o definitivním konci centra kuchyňské keramiky a zrození centra keramiky umělecké. Spoustu Picassových keramických výtvorů lze vidět v místním muzeu ale i v nedalekém okolí.

V roce 1949 věnoval Picasso městu bronzové sousoší muže s ovcí. Tehdy se starousedlíkům moc nelíbila, dnes si bez ní Place de la Libération lze sotva představit. Ovšem úcta k mistrovi má své meze, nikoho určitě ani nenapadlo, že by se jaksi z piety na náměstí zrušily trhy. Stánky náměstí vždy zaplní tak, že Picassův muž musí ovci zvedat, aby viděla nad plachty hlučných trhovců.

Atelier Madoura nejenže odkazuje na manžele Ramié a jejich slavné hosty, ale pořádá i příležitostné výstavy současné keramiky. V létě 2016 tu Daniel Dewar a Gregory Gicquel formou videoprojekce ukazovali, že keramická hlína je živá a to doslova. Taková trochu Švakmajerovština. Ale stejně bych rád jednou zažil ta místa, když byla sama sebou a nejen muzeem, připomínkou slavných dob.