La Vacquerie et Saint Martin de Castries

Ta skupina domů v náhorní krasové plošině Larzac má snad delší název než hlavní třídu, ale mě nadchla už při příjezdu. Když vjíždíte někam, kde uprostřed hlavní ulice spokojeně leží pes coby přirozená a neměnná součást místní atmosféry, můžete si být jisti, že největší obdivováníhodnou atrakcí tu bude ticho a klid. Onen chlupatý atribut sídla zvaného La Vacquerie et Saint Martin de Castries (v okcitánštině La Vacariá e Sant Martin de Castrias) se líně zvedl, nechal nás popojet a pak se zase vrátil na stejný kus asfaltového stínu.

Posadili jsme se v první a jediné kavárně fungující i jako restaurace zdejšího hotelu a snažili se u šálku kávy vstřebat ten úžasný balzám namíchaný ze slunného odpoledne, horského vzduchu a cvrkotu cikád. Zážitek to byl o to větší, že jsme v předchozích dnech absolvovali několik přelidněných pobřežních aglomerací spolu s humbukem zvaným hrad Carcassonne. La Vacquerie se svými asi 130 stálými obyvateli patří nesporně do sídel zvaných vesnice, ale mě se vždy pod tím označením vybavují ty naše české, které vypadají jinak. Mají povahu jednotlivých domů, statků oddělených od sebe většími či menšími zahradami a až na výjimky volně roztažené po krajině. V jižní Francii však vesnice působí spíš dojmem malých měst, kde domy jsou nalepené jeden na druhý okolo náměstí nebo hlavní ulice, a zahrady bývají ukryty někde vzadu nebo leží úplně mimo soustavu budov.

Asi by se daly vygúglit historické kořeny tohoto místa, v jehož okolí se najdou dolmeny a jeskyně signalizující, že tady žili lidé již v době bronzové. La Vacquerie nejspíš zažívala i doby větší slávy a ruchu, když v 19. století měla až 800 obyvatel, kteří v podvečer korzovali po zdejší Grand Rue. Ale mně tentokrát stačil jen ten tichý okamžik onoho červencového odpoledne s kulisou krásně ošuntělých domů.