Masarykova dříve Leninova předtím Masarykova

16.11.2016

Moje babička pražské ulici, která se z Letné spouští dolů na Štrosmajrák, říkala vždycky Belkrédka bez ohledu na to, jaké zrovna tato známá třída nesla jméno na cedulích. Původní název Belcrediho se prostě vžil, byť ho němečtí okupanti změnili na Letenská a našinci po válce nejprve na Krále Jiřího a pak na Obránců míru. Od roku 1990 se jmenuje po Miladě Horákové.

Názvy ulic a náměstí, taky parků a občas i měst mají v historii smůlu, pokud se zrovna netýkají něčeho obecně platného a hlavně společensky a politicky ambivalentního, jako jsou třeba barvy, květiny, nebo světové strany (myslím jih, sever atd., nikoli levičáky či pravičáky). Někdy nepomůže ani to. Jmenuj se uličko v pražských Dejvicích jakkoliv neutrálně, třeba U hřbitova, nic platno celebrit přibývá, je potřeba po nějaké něco pojmenovat, což vyjde levněji, než jí stavět pomník. A tak se změní název na Antonína Čermáka, však on si to český rodák a starosta Chicaga zasloužil už dávno.

V Praze je víc než 1500 ulic a dobrá třetina z nich v průběhu svého života změnila své jméno, řada z nich i několikrát. Největší rozsah přejmenovávání ulic v Praze měli na svědomí fašisti a komunisti. Jedni jak druzí si mysleli, že tu jsou na věčnost, a to pak má smysl se zabývat i takovými detaily, jakými jsou jmenovky ulic na nárožích. Nutno ovšem podotknout, že socialistické urbanisty k tomu vedla i praktická nutnost související s budováním Velké Prahy po roce 1968. Připojené obce přišly o spoustu ulic, tedy jejich jmen, z důvodů duplicitního výskytu. Některé názvy, jež v malé obci smysl měly, by po splynutí s Prahou zněly nelogicky, jako třeba 260 metrů dlouhá Hlavní z Horních Měcholup. Jak by se asi tvářily široké pražské třídy na to, že kdesi v Měcholupech je ta hlavní, nejdůležitější komunikace?

Mě by docela zajímalo, kdo pro jedny i druhé totalitární byrokraty připravoval podklady? Oni přece nemohli vědět, že sedmdesát metrů dlouhá, slepá Jirsíkova ulička v Karlíně se jmenuje po katolickém knězi J. V. Jirsíkovi, jenž vadil jak Němcům, že ji změnili na Jílovskou, tak komunistům, kteří ji přejmenovali na Borkovu.

Mezi rekordmany v přejmenovávání patří třída Jugoslávských partyzánů, která vede do Podbaby z Vítězného náměstí, čili Kulaťáku. Až do roku 1911 se nazývala Podbabská silnice. V letech 1911 - 1928 se jí dostalo jména Komenského, aby se zase v období 1928 - 1934 vrátila k Podbabské. V roce 1934 všechny cedule vyměnili za nové, na nichž stálo jméno krále Alexandra, druhého panovníka Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Dosáhl toho tím, že se nechal zavraždit. Slovanský panovník, byť mrtvý, se Němcům nehodil do krámu, tak ulici přejmenovali na Leteckou. Když už orientace na Jugoslávii byla načata, v roce 1945 se zase sundávaly cedule, na nových byl nápis Titova. Vydržel tam sotva tři roky, po červnu 1948 se Josip Broz Tito znelíbil, protože přestal poklonkovat Stalinovi, a tak byl vybrán současný nekontroverzní název.

Možná by nebylo od věci po vzoru Paříže na cedulích psát i stručnou informaci o tom, o jakou osobnost se jednalo, že si zasloužila, aby po ní nazvali ulici. Ale pak bychom asi nezažili zábavnou scénku, v níž dva týnejdři na pražské tramvajové zastávce dumají: "Hele nevíš, co je to IP adresa Pavlova?"