Menton

Milý lorde Broughame, s vaším úsudkem, že Menton je vhodné místo pro trávení zimy, nelze než souhlasit. Město je dokonce nejteplejším místem Azurového pobřeží a ani v zimě zde teplota neklesá pod 10°C, což svědčí Angličanům, taky palmám, tropickým rostlinám a hlavně citrónům. V otázce citrónů Menton soupeří s italským Sorrentem, ale není-li zrovna únor - měsíc citrónových slavností, moc na ně ve městě nenarazíte. To jen bedekry a cestovky občas zjednodušují a musí mít nějaký přívlastek ke každému místu. Menton není jen městem citrónů, ale také městem nádherných zahrad, Jeana Cocteaua a umění vůbec, též ukázkou italského vlivu ve stavbách nebo i v jazyce místních obyvatel. Možná ale, kdybychom ochutnali tarte au citron mentonnais, dali bychom bedekrům a cestovkám za pravdu.

Nejhezčí pohled na město je zdola, z přístavu. Chcete-li získat nadhled, jděte na hřbitov. Můžete to vzít třeba kolem baziliky sv. Michala, nelze ji přehlédnout, jde o největší barokní chrám v celé jižní Francii.

Protože zmíněný lord Henry Peter Brougham byl známou osobností, vzali si jeho doporučení krajané k srdci a od 19. století se v Mentonu usazoval jeden bohatý Angličan za druhým. Stavěli si nádherné vily a přivezli si i své zahradníky, kteří museli zažívat permamentní orgasmy z toho, jak se tady všechno krásně ujme, zatímco v Londýně chcípala i bazalka v květináči. Nicméně zahradu Val Rahmeh (Jardin Botanique Exotique du Val Rahmeh) v 19. století nevybudovali Angličané, ale vznešená mentonská rodina De Monléon. V roce 1967 byla botanická zahrada zpřístupněna veřejnosti. Ostatní slavné zahrady (Jardin Maria Serenna, Jardin du Palais Carnoles, Jardin Serre de la Madone) lze navštívit jen s průvodcem, vybrané dny v týdnu a po předchozím objednaní, což je na můj vkus až moc omezení najednou.

Do roku 1848 Menton patřil do Monackého knížectví a tím, že se osamostatnil, to knížeti Karlu třetímu pěkně zavařil. Kdo ale ví, zda by se dnes Menton nechtěl zase vrátit zpátky, třeba kvůli daním. Město hraje všemi odstíny oranžové, tento spíš italský vliv zde ani nepřekvapí, ale najdete ho třeba i ve vzdálenějším Grasse nebo i jinde. Nejspíš je barva omítky nějak centrálně projektovaná nebo kontrolovaná.

V parném létě pohybovati se rozpálenými ulicemi obtížno, mentoňané ovšem vybudovali všude kašny, stinná zákoutí a parčíky s fontánami, kde spočinout a oddechnout možno a radno.

Kouzlu Mentonu propadl i slavný francouzský básník, dramatik, grafik, herec, scénograf a surrealistický filmař Jean Cocteau (1889 - 1963). Jeho stopy najdete na řadě míst nejen ve městě, ale i v okolí. V roce 1958 například vyzdobil obřadní síň mentonské radnice, kde zachytil scénu svatebního obřadu místní sběračky citrónů a rybáře, zatímco zadní stěnu zdobí oblíbený Orfeus.

Než bylo postaveno a roku 2011 otevřeno Musée Jean Cocteau, byla jeho díla vystavena v pobřežní pevnosti, kde konec konců zůstala dodnes. Velký obdivovatel Cocteaua Séverin Wunderman totiž slíbil, že věnuje celou svou sbírku, pokud město postaví důstojné muzeum.

Stefano Bombardieri bombarduje svědomí lidstva sochami, které připomínají, že na planetě nejsme sami. V Mentonu poblíž pevnosti je umístěna socha gorily, jíž na prsou svítí počitadlo s číslem, kolik ještě horských goril zbývá do úplného vyhynutí. O kus dál před muzeem Jeana Cocteaua najdeme další Bombardierovu plastiku. Malá holka se snaží vrátit do moře obrovskou velrybu. I toto poselství je zřejmé.