Nice
17.05.2012
Vnitrozemce to v každém přímořském městě táhne nejprve do přístavu. Jednak je to takový přirozený začátek města, odkud lze zahájit jeho průzkum, a pak tu kotví plavidla, která se v české kotlině sotva uvidí. Azurové pobřeží přitahuje boháče jak zralá hruška vosy. V přístavních molech to luxusními jachtami jen bzučí. Některé jsou neuvěřitelně velké a napěchované přepychem. Raději jsem si vyfotil jednu skromnější z Nice, protože mě zaujala tou slo(v)ní hříčkou.
Nejpříjemnější cesta sem vede po pobřeží. Na západní straně Nice splývá s Cagnes-sur-Mer, kde už z dálky svítí obrovské bílé zaoceánské parníky. Omyl, nebyly to parníky, ale bytové komplexy s takovými pavlačovými byty. Pantáta vyjde na pavlač, zkontroluje počasí nad mořem a rozhodne se, jestli pojede do práce lodí nebo renaultem. Mimochodem, myslel jsem, že francouzští automobilisté jsou zapřisáhlí patrioti, ale kupodivu tu jezdí mnohem víc britských aut s francouzskými espézetkami než v Londýně aut britské výroby. Ale spousta lidí se prohání na mopedech a je jim možná lehčeji u srdce. Mezi mořem a městem leží dlouhá pláž a stejně dlouhá promenáda Angličanů (Promenade des Anglais). Odpromenovat celou znamená tak čtyři kilometry jedním směrem, jsou tu i pruhy pro cyklisty, běžce a kolečkové bruslaře. Až za tím spočívá staré město s uličkami plnými kaváren, trhů, laviček a fontán. Taky restaurací všeho druhu. Jak by ne, když tady prý vznikl známý zeleninový pokrm ratatouille.
Nejen v Nice, ale všude na jihu Francie člověk narazí na moderní umění a architekturu, někdy i na místech nečekaných. Ta velká šedivá hranatá hlava skrývá uvnitř několik pater kanceláří. Pracují tu nespíš samí hlavouni. Vstupuje se krkem.
