Pařížské pasáže a dvorky

Dlouho jsem přemýšlel, jak tyto útvary společně nazvat. Jsou zcela osobité, ale přesto mají něco společného. Obvykle se francouzsky označují jako Cour, Passage, Cité, Impasse. Jde o slepé uličky, dvory, pasáže, průchody. Ale ne každý "cour" je opravdu dvorem. Passage nemusí vždy vypadat jako to, co si pod pojmem pasáž představujeme u nás doma. Ale může, a mnohem lépe. Některé "entity" jsou zastřešené, jiné ne. Jsou průchozí, nebo slepé. Někdy uzavřené ze všech stran, že do nich můžete pouze nahlížet skrz mříž. Jednou jsme jejich odhalování věnovali tři dny.

Některé pasáže a průchody ukrývají staré krámky a obskurní instituce. I zavřené provozovny mívají své kouzlo. Možná právě proto, že jsou zavřené a tajemné. Nejlépe to vyjádřil už v roce 1967 Jan Řezáč v doprovodném slově v knize fotografií Paříž v Paříži od Josefa Proška: "Navštívit nějaké město dovedeme všichni. Přiblížit se k jeho skutečnému tělu a vniknout do jeho duše dovede málokdo. Nedostává se nám trpělivost. Moderní člověk je ke své škodě většinou neurvalý hltavec. Domnívá se, že všechno ví. Nevidí tajemství neobvyklých i obyčejných věcí. Bojí se přiznat existenci tajemství pro tajemství."

Co objevíte v jediné uličce, ještě k tomu slepé, jak je třeba Cité du Midi? Možná víc než na sousedním rušném bulváru Clichy. Villa Amandine s okenicemi ve vybledle řeckém odstínu by patřila spíš někam na jih k moři. Bývalé veřejné lázně Pigalle pamatují možná Montmartre bez autobusů s turisty. Stojí tu i něco jako stodola, koho by to napadlo? Obyvatelé si vchody vyzdobují nejen květinami, ale různými smaltovanými a keramickými dílky nad zvonky.

Nepřišel jsem na to, jak nazvat pařížské dvorky, pasáže a slepé uličky. Ale možná jsem odhalil, co mají společného. Tajemné ticho a tichou tajemnost. Pamatují a vědí, co my ne.