Perpignan

Mám takový pocit nedokončenosti, nesplnění vlastního závazku, ošizení Krajniček o úžasný kraj Pyrénées-Orientales, jímž jsme courali minulé léto. Teď máme de facto jaro, a kromě jedné vzpomínky na Collioure ze mě nevypadlo nic. Že by neradostné tuzemské i světové dění vymazalo všechny příjemné vzpomínky? Spíš jde o obyčejnou lenost. Tak aspoň ten Perpignan, hlavní město Pyrénées-Orientales. Nejjižnější jih Francie zvaný francouzské Katalánsko má ke Španělsku blízko nejen geograficky. V minulosti byl kraj španělskou součástí. Město Perpignan od roku 1172 patřilo do majetku Alfonse I., hraběte z Barcelony. Pak v 13. století bylo hlavním městem království mallorského. Pod Francii začal Perpignan spadat až za třicetileté války. I když dnes díky Schengenu hranice nehrají takovou roli, je o španělském vlivu dobré vědět. Třeba proto, abychom se nedivili, proč všude vedle francouzských vlají i žluté vlajky se čtyřmi červenými pruhy. A někdy vlají jen ty katalánské.

Ať už do Perpignanu přijedete odkudkoliv, sluší se začít u nepřehlédnutelné věže z červených cihel zvané Castillet. Ta byla vybudována v roce 1368 a je jediným pozůstatkem městských hradeb. Dnes je často vyobrazována jako symbol města a pomyslně představuje předěl mezi starým a novým městem.

Hned vedle věže se nachází náměstí Place de Loge de Mer s budovami Loge de Mer, radnicí a palácem Palais de Députation. V radnici ze 14. století hned po svatební róbě nevěsty zaujme arkádové nádvoří se sochou Méditerranée od známého sochaře, katalánského rodáka Aristida Maillola. Pokud jste byli v Paříži, určitě si vzpomenete na jeho 19 bronzových soch v Tuilerijské zahradě.

Zdejší katedrála Saint Jean je zajímavá mimo jiné tím, že jako stavební materiál posloužily říční kameny prokládané červenými cihlami. Podobných staveb je kvůli nedostatku stavebního materiálu přímo ve městě a jeho okolí celá řada. Místní patrioti by se teď nejspíš urazili, že místo fotky katedrály, sem dávám jedno malé boční náměstíčko. A to hned dvakrát. Ale kdo mě zná, ví, že jednak chrámy a kostely neumím fotit, a že ze všeho nejvíc miluji malé ztichlé plácky. Ve Francii zvlášť.

Kdybych v Perpignanu neviděl katedrálu, byl bych stižen hlodavým pocitem turistické nedokončenosti, ale otevřeně doznávám, že náměstí Francouzské revoluce (ten název je dost nevhodný, protože jde o poklidný plácek s kašnou a ještěrkou) mě obohatilo víc.

Na kopci v jižní části města se zeširoka rozkládá palác králů z Majorky. Stavba paláce začala v roce 1276 a mohutné hradby z červených cihel obklopující palác se začaly budovat v 15. století. Opevňování zabralo celá dvě století. Palác samotný patří ke skvostným dílům jihofrancouzské gotiky. Až na jednu místnost s obrazy jsou prostory prázdné, což dává vyniknout jejich rozměrům a gotické strohosti.

Na jednom ze zmíněných obrazů je dobře vysvětlen vznik katalánské vlajky, čtyř rudých pruhů na žlutém podkladě. Hrabě Guifredo I. Barcelonský, považovaný za zakladatele Katalánska, se zranil v boji s Normany. Když jeho pán a král Západofranské říše Karel II. Holý stál u postele hraběte, namočil čtyři prsty do krvácející rány zraněného, kterými pak na jeho zlatém štítu namaloval čtyři čáry.

Perpignan je příjemné, kulturní město, kde se dobře tráví čas třeba v restauracích a kavárnách podél řeky Basse, která protéká starým městem.