Pézenas

V kraji Languedoc-Roussillon se rozlehlé vinice střídají s ještě rozlehlejšími vinohrady a někde uprostřed nich si hoví městečko Pézenas. Nijak zvlášť ho bedekry nevychvalují, některé ho opomíjí úplně, což bylo pro nás signálem, že bychom se tam měli mrknout. Nakonec jsme se tam mrkli dvakrát a každé mrknutí zabralo půl dne. Prostě někde se vám zalíbí na první nakouknutí a je vám pak jedno, že v časově vypjatém programu poznávací dovolené "promrháte" čas tím, že už podruhé procházíte tím samým místem a sedíte ve stejné kavárně.

Pan majitel před svým Le 5
Pan majitel před svým Le 5

Vlastně to nebyla jen tak nějaká kavárna, ale "café, resto, bar" s prostým názvem "Le 5", protože dům číslo 5 v rue Canabasserie je tak pěkný, že si zaslouží, aby se ocitl v názvu. Pan majitel to ještě podtrhl tím, že do starého kamenného domu velmi vkusně zakomponoval moderní prvky. A stejně pojal několik pokojů nabízejících ubytování. Ona celá rue Canabasserie je půvabná a všechny její sousedky v židovské čtvrti taky. Podobnost s "cannabis" je čistě náhodná, co "canabasserie" znamená, se mi zjistit nepodařilo.

Nesmím vynechat povinné historicko-kulturně turistické minimum. Těch cca 8000 obyvatel města se pyšní řadou historických domů z 14. až 16. století, nejčastěji je citováno schodiště Hotelu des Barons de Lacoste nebo galerie a schodiště Maison des Pauvres. A hlavně skvěle zachovalé, uzavřené židovské ghetto.

Svou nesmazatelnou stopu tu zanechal i slavný Moliére. I když v době, kdy s divadelní společností kočoval po jižní Francii, měl do slávy ještě daleko. Ostatně jméno Moliére přijal proto, aby nedělal ostudu rodině Poquelinů a aby lépe unikal před věřiteli. V Pézenas se nakonec v letech 1650-1657 usadil, protože se na něj usmálo štěstí, nebo spíš guvernér Languedocu, milovník divadla.

A jak jsme tak v polovině července 2014 už podruhé seděli v "Le 5", říkali jsme si, že není asi jiných Čechů široko daleko. Načež se přihnala visačkami IPMU ověšená skupina zvědavců, z nichž polovina mluvila česky. Účastníci konference o řízení nejistot si sem odskočili z Montpellieru. Když se přehnali, mohli jsme nad kávou rozvíjet myšlenku, že jedinou jistotou je to, že žádná není.