Rytí kritika

Tak ten Škrt zas psal a do mě ryl. Zní z těch črt, že vím míň než nic, že prý jsem se vším hned ric a pic. Co on zná děl a vždy o nich pěl, leč já, žel, jsem pro něj ten, co škvár psát má. Však já vždy psal tak, by všem zbyl čas. Jen pár slov a hned jdu dál, děj má mít spád. Nač změť slov a vět, když dá se říct, že meč jen ťal a šlus. Kat šel pryč a děj se hnul zas dál. Skoč přes pár stran a máš tu hned zas čas o sto let dál. Kdo slov je syt a má ze slov strach, mám pro něj tip. Čti můj blog a mých pár knih. Já dám ti klid. Co na tom. Škrt řka, že ze všech mých děl je paf, on psal:

Nejde o mnohovrstevný postmoderní neoromán, ale jednoznačně o pseudomoderní rádobyromán, ač celokožený, přesto ultrakrátký polotovar. Píše-li literárněvědná rychlokvaška, spíš ale velkohubý technokrat, nelibozvučnou krasomluvou, vznikne dyslektický jednoslabičný kočkopes. Málokoho pobaví staronové dvojsmysly dobré tak do telenovely, nebo nemnohé, však dechberoucí světonázorové veletoče. Náš ostrovtipný samozvaný všeznalec je asi krátkozraký, což nevidí svou licoměrnost a protikladnost? Byť by romanopisec sebedůmyslněji jednoslabičně komponoval, zůstane svévolně sebeomezujícím jednokolejným pisálkem. Jsa vždy přímočarým a nadstranickým posuzovatelem, uznávám, že tento sladkobolný krátkometrážní pseudoromán by se mohl stát blahodárnou psychoterapií logofobie.