Santa Cruz de Tenerife

Santa Cruz de Tenerife je i není hlavním městem Kanárských ostrovů, neboť tato výsada střídavě přechází i na Las Palmas de Gran Canaria. Na první pohled nepoznáte samozřejmě nic. Určitě to vědí na radnici, zejména pokud za ty čtyři roky šéfování souostroví mají nějaké příplatky. Předseda vlády a vicepremiér (jeden tu a druhý onde) se střídají v rámci volebního období tak či tak. Ale normální Tenerifané si tu žijí spokojeně i bez přívlastku hlavního města. Naopak přívlastek "de Tenerife" je pro město Santa Cruz důležitý, aby se nepletlo s dalším "Svatým Křížem" na ostrově Palma.

K zmíněné spokojenosti obyvatel Santa Cruz de Tenerife přispívá řada věcí, mně k tomu dojmu pomohly nejvíce lavičky a obháčkované stromy. Pravidelní čtenáři krajniček nebudou překvapeni, už vědí, že u mě sotva najdou výčet historických dat a přehled pamětihodností seřazených dle významu. Obecně mě lavičky zajímají kdekoliv, jsou mi jakýmsi prvním vyslancem přívětivosti města a zároveň testem kulturnosti jeho obyvatel nebo návštěvníků, již lavičky používají, ale neničí. Po Santa Cruz de Tenerife je příležitostí k posezení rozeseto dostatečně. Ty nejslavnější, kachlové v lehce maurském stylu lze spatřit na Plaza del 25 Julio. A ač se to nezdá, lze na nich i pohodlně posedět.

Architektura Kanárských ostrovů má ráda barvy a střídavé hlavní město barevnost ještě zdůrazňuje, třeba strakatými tramvajemi. Barvy zřejmě rozveselují ulice v období, kdy se přiženou mraky, které severní část ostrova okupují mnohem častěji než tu jižní. Faktem je, že na jihu Tenerife převládají stavby spíš bílé, aby lépe odrážely prudké slunce. Zda jde o promyšlenou strategii nebo jen můj dojem, ale nevím.

Příjemná pěší Viera y Clavijo má kromě nezbytných laviček, obchodů a kaváren ještě zateplené stromořadí. Kmeny stromů jsou vkusně obpleteny či obháčkovány, technika tato se myslím nazývá patchwork. Jednotný styl svědčí o tom, že patrně nejde o zcela spontánní streat art, resp. jeho odnož zvanou guerilla knitting. A nebo se tito něžní partyzáni dokáží mezi sebou domluvit?

V parku, z nichž nejhezčí je Parque García Sanabria, hru světel a stínů ve větvích stromů člověk zákonitě očekává. Když ale totéž najdete na tichém náměstí, kde budovy jsou skoro zamaskovány bujnou vegetací a slunce rozseká prostor do barevných skvrn, máte chuť zahodit fotoaparát a stát se impresionistou, jenž si ty barvy na plátně vychutnává jaksi fyzicky, ba živočišně.