Teatrální Neapol

Když se o nějakém městě řekne, že "je v něm živo", mělo by se to poměřovat s nějakým etalonem, standardem. V Evropě bych navrhoval Neapol. Bude-li Neapol definována hodnotou 1, pak řekněme Paříž a Amsterdam dosáhnou hodnoty 0,9, Benátky 0,6 (během karnevalu 0,8 až 1,1) a Benátky nad Jizerou 0,02. Rozhodně si však nečiním nárok být arbitrem živosti evropských měst, jde spíš o osobní pocit. A tento stupeň teatrálnosti pochopitelně nemá nic společného s krásou či jinými atributy municipalit.

Neměli jsme čas ani odvahu prozkoumat jiné neapolské čtvrtě, ale i z jejího historického centra lze poznat, jak bouřlivě a divadelně tu pulzuje život. Ani turistické atributy nezakryjí to, jak Neapolňané zrušili zdi mezi ulicí a svým obydlím, jejich život domácí se volně přelévá ven, kde možná ještě zesiluje a košatí. Hlasově tedy určitě, protože musí přehlušit okolní hlomoz, v němž kralují zejména mopedy a motorky.

Středoevropan a i každý seveřan je zvyklý, že více méně funguje nějaký městský pořádek, aspoň v tom smyslu, že je dáno, kudy se chodí, kudy se jezdí, kde se provozuje obchod, kde se lidé srocují, kde vysedávají atd. V Neapoli tato pravidla většinou mizí, cokoli se provozuje kdekoliv.

Hojné církevní stavby splývají s okolím, většinu barokních kostelů ani pořádně nevyfotíte, jak jsou vrostlé do okolních domů. Ale i ony žijí, nezůstaly jen památkami, některé své boční prostory poskytly všudypřítomnému obchodování. Na druhou stranu svatí jsou v Neapoli uctíváni spontánně, jejich sošky najdeme za okny nebo jim bývají věnovány kuriózní a patrně guerrilové předzahrádky.

A tím vším se zručně - vlastně znožně - proplétají číšníci s kulatými futrály, které u nás používáme na dorty. Oni v nich nesou jedno či dvě espressa neznámo kam. Asi si úředníci, kteří bohužel svůj úřad nemohou provozovat na ulici, objednávají donášku kávy na stůl, aby aspoň tak zůstali v kontaktu s tím, co se odehrává venku. Odehrávat je sloveso odvozené od hry; a to je výraz pro Neapol více než výstižný.