Coursegoules

Pod jihofrancouzskou horou Cheiron tyčící se do výše 1778 metrů, kousek nad Vence si hoví Coursegoules, vesnička jak vymalovaná, jak se říká. Tedy ona je celá spíš bílá; opuka, vápenec či jiný stavební kámen i omítky se podřizují jednotnému dizajnu či nátěru, dvě bílé kamenné kaple závodí o to, která lépe odzvoní poledne, jedna z nich je zasvěcena Kajícníkům, pochopitelně bílým.

Milovníci dávné historie najdou poblíž i zbytky hradu a keltského opevnění, ale my máme raději kamení obydlené. Možná se při líčení zázraků jménem "villages perchés" opakuji, ale je těžké pominout to, co člověka uchvátí hned napoprvé a neopustí, byť by jich navštívil sto padesát, ono hmatatelné ticho vznášející se mezi prohřátými zdmi starých domů, nikoli však ticho opuštěných zřícenin nebo vylidněných sídel. Zdejší ticho spíš připomíná okamžiky, kdy všechny děti v mateřské škole usnou během poledního odpočinku, učitelky spokojeně usedají ke kávě a v hlavách jim doznívá hravé dětské štěbetání. Malá horská sídla jsou klidná a současně živá, jen ten život je potřeba hledat, nebo si na něj počkat do večerních hodin.

I kavárničky nebo restaurace vypadají opuštěně, ale stačí se posadit a odkudsi se vynoří usměvavý Coursegoulan či Coursegoulanka, z nichž je cítit, že je těší náš zájem o jejich městečko. Na rušném azurovém pobřeží už něco podobného zažít nelze. Coursegoules ale má vedle všeobecného půvabu společného všem "villages perchés" i své osobité zvláštnosti a zajímavosti. Jednou z nich je nová knihovna, krásně zakomponovaná do staré zástavby.

Kousek od knihovny na rue de l´escaou lze narazit na podivný basreliéf, jenž na první pohled vypadá jak oltář s keltským božstvem, jedná se ale o práci dětí. Učitelé Elise a Celestin Freinet zde otevřeli v letech 1950-1960 muzeum dětského umění. Basreliéf na náměty dětí z Freinetovy školy ve Vence vyrobil keramik Perot, kde jinde než ve Vallauris. Célestin Freinet (1896 - 1966) byl pedagogický inovátor, angažoval se i v místní politice a prý měl "bouřlivé spory" s tehdejším starostou.

To vše jen dokládá, že "villages perchés" nejsou mrtvé skanzeny, že žijí, a ticho vznášející se mezi prohřátými zdmi je plné příběhů, jež se jak sedimenty usazují po dlouhé roky a možná i staletí.