Litomyšlské lavičky 2

Umění v ulicích může mít různé projevy, a na rozdíl od toho ukrytého v galeriích a muzeích, vás osloví a potěší nečekaně, jaksi mimochodem. Jdete ulicí za prací, za zábavou, prostě za nějakým jiným účelem, umění nehledaje, nehledajíc či nehledajíce. A hle, ono se vám postaví do cesty, ne však drze nebo vlezle. Jen lehce do vás šťouchne, hele člověče, je na světě i radost pro radost, radost z tvoření. Kdo příliš zadumán nebo zahleděn do svého mobilu, mine ho ku své škodě. To byl rádoby filosofický úvod k litomyšlským lavičkám, o nichž již psáno zde.

Lavičky v Litomyšli už druhým rokem představují fenomén, jsouce pojaté umělecky, žijí, přesouvají se, přibývají. A na rozdíl od jiných forem street artu, mají stále i svou stránku praktickou. Tedy až na některé, jež poskytují posezení jen na vlastní nebezpečí.

Pokud pátráte po autorovi lavičky, musíte se předklonit, či spíš posadit na bobek.

Ale ony i ty standardní lavičky jsou krásné. A někdy stačí jen málo, prostý, ale originální nápad: dát dvě lavičky proti sobě tak, aby se více lidí mohlo posadit a spolu si povídat z očí do očí. Ale koho to napadne, kromě ducha litomyšlského, osvíceného, lázeňského? Škoda jen, že rok se nezadržitelně posouvá do období, které pobývání na lavičkách nepřeje.

Litomyšlské lavičky 1 viz zde
Litomyšlské lavičky 3 viz zde