Litomyšlské lavičky 3
Má posedlost lavičkami se neprojevuje posedáváním, ale spíš naopak pobíháním po městech a vyhledáváním těch kuriózních, uměleckých nebo jinak zajímavých. Při pravidelných návštěvách lázní ducha vyhledávám nové přírůstky a kontroluji stav exponátů již do mé virtuální sbírky zařazených. Tentokrát jsa stižen zablokovanými zády jsem ale ocenil i možnost se na ně posadit. Po pravdě řečeno byl jsem rád, že jsem se dobelhal aspoň k těmto třem, co se objevily poblíž Toulovcova náměstí. Složiv páteř na nápis "klid", uklidňoval jsem sběratelskou duši známým faktem, že každá sbírka roste zpočátku rychle, ale pak přibývá pomalu a ztěžka.
Letošní úlovek působil trochu drsnějším dojmem, když pohodu až drasticky vrytou do dřeva střídá ozubená tlama. Ale netřeba se lekat, lavičky (zatím) nekoušou.
Abych trochu odčinil nedostatečný průzkum lavičkové Litomyšle, přidávám autobus postavený kolem roury. Autor ho ovšem označuje jako "antropologický putovní monument", který setrvá v Klášterních zahradách do konce srpna. Bus je otevřen veřejnosti a lze se v něm posadit, takže stejně jako lavičky plní funkci estetickou i oddechovou. Autobus na rozdíl od běžných laviček nabízí sedícím možnost sledovat film o setkávání kmene domorodců z Nové Guineje s civilizací. Socha Lukáše Rittsteina způsobila v Litomyšli notný poprask, ba i nějakou petici na její odstranění, mě ale fascinuje, jak radní a další osobnosti města mají smysl pro moderní umění i jakýsi druh recese a jak se jim daří veřejnost nejen těšit, ale i trochu provokovat a překvapovat.
