Lyonské schody

Při vyslovení přídavného jména "lyonské" si Gúgl a mnoho spoluobčanů hned vybaví slovo "brambory". Je pravdou, že francouzský Lyon bývá považován za Mekku gurmánů, ale mně se od nynějška bude spojovat se schody, jimiž často končí nebo začínají romantické uličky. Město se usadilo na soutoku dvou řek a zatímco řekami vytvářený poloostrov La Presqu´ilea je placatý, od břehů Saôny muselo město šplhat buď na kopec Fourviére nebo na Croix-Rousse. S tím je spojena potřeba překonat výškový rozdíl na krátkém úseku, k čemuž lidstvo už dávno vymyslelo schody.

Kromě účelu jaksi transportního mohou schody mít i mnoho dalších využití včetně toho, že dodávají místu půvab, mění jednotvárnou linku ulic. Nesete-li ovšem dvě tašky nákupu na víkend, v tu chvíli byste ocenili bydlení na rovině. Jenže pak si vzpomenete, jak jste s kluky ze sousedství sjížděli zábradlí a o pár let později na schodech seděli se spolužačkou, která měla tu šíleně krátkou sukni.

Lyonské schody můžeme začít zkoumat třeba kousek od radnice a Opery na příjemném náměstíčku Place Sathonay se sochou seržanta Blandana ve stínu kaštanů. Vystoupat lze třeba ke zbytkům amfiteátru tří Galů a pak dál na Croix-Rousse, který se schodišti jen hemží. Nebo lze zahnout doprava k pasáži Thiaffait. Ta pochází z poloviny 19. století, po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2001 byl přeměněna na místo galerií a uměleckých workshopů a pojmenována Vesnice tvůrců (Le village des créateurs).

Barevné schody poblíž Place Rouville jsou užitečné i tím, že si na nich můžete odpočinout poté, co jste vyšplhali k atrakci zvané Maison Brunet.

Maison Brunet byl postaven v letech 1824 až 1828 neznámým architektem, jmenuje se podle prvního majitele a symbolizuje jeden rok tím, že má údajně 365 oken a čtyři vnitřní schodiště coby roční období. Některé zdroje uvádí, že má i 52 bytů jako je týdnů. Ostatně, jak lze z obrázku zjistit, oken má ve skutečnosti 378, ale to by neznělo tak turisticky zajímavě. Turistům je taky jedno, že Juliin balkón ve Veroně je sotva sto let starý.

Když je řeč o lyonských schodištích, nelze vynechat traboule, jež se schody úzce souvisí. Někdy tak úzce, že po schodech zavalitější člověk neprojde. Domovní pasáže nebo chodby zvané traboules propojují paralelní ulice a vytvářejí tajemný labyrint, v němž by se proháněli Rychlé šípy a Vontové, kdyby to nebylo ve Francii. Raritou traboulí jsou spirálovitá schodiště, jakoby přilepená na stěny domů a ukončená atikou. Je jich tu víc než tři sta, ale už jen málo z nich je veřejně dostupných. Tyto kryté průchody měly původně zcela praktický důvod: zpracovatelé hedvábí mohli látky přenášet mezi dílnami bez nebezpečí poškození povětrnostními vlivy.

Vrch Croix-Rousse připomíná trochu pařížský Belleville křížený s Montmartrem. Kdo se vydá třeba po Rue des Fantasques, nejlépe v podvečer, odkryje se mu fantaskní výhled na Rhonu a domy se stovkami dlouhých komínů. Po schodech podél pevnosti Saint Laurent pak vystoupá až na vrchol ke Gros caillou, což je solitérní velký šutr, který našli při stavbě lanovky a v roce 1890 ho umístili na konec bulváru Croix Rousse. Podle legendy jde o srdce nemilosrdného exekutora. Bez ohledu na to se tu navečer lidé setkávají a vesele se baví.

Od exekutorova srdce už to není daleko k nejslavnějším lyonským virtuálním schodům. Pokud byste je chtěli vystoupat, narazili byste hlavou na zeď, vlastně na Mur de Canuts. Ale to už je zase jiná krajnička.