Člověk vydrží víc než palma
Národy i stromy žijící na pobřeží Středozemního moře se přizpůsobily zdejšímu klimatu, které je převážně příznivé a příjemné, někdy ale dokáže sužovat vedrem, suchem a ostrým větrem. Jak tak poměrně pravidelně jezdím do Provence a na Azurové pobřeží, všímám si stromů i lidí a začínám si je i pamatovat. Určitě znáte ten hřejivý pocit, když po roce přijedete na nějaké oblíbené místo, a najdete tam to, co vás loni uchvátilo nebo se vám aspoň líbilo. Ovšem ani stoletý kamenný dům nemá jistotu, že přečká další sezónu. A co teprve strom. Nebo člověk.
Z návštěvy Antibes před devíti lety mi utkvělo v paměti mimo jiné Place Nationale, zejména pak jedna palma, která vrhala krásný stín na bílý kamenný dům. Obrázek jak z katalogu cestovky, dům v provensálském stylu, typické okenice, slunce a palma. Teď jsem si nejdřív myslel, že stín není vržen nemaje zdroj světla. Bylo pod mrakem. Ale palma zmizela a její obraz zůstal už jen na desítkách či stovkách fotografií turistů.
Rychle jsem přešel náměstí a zahnul do rue James Close, kde jsem si pamatoval jeden sochařský ateliér. Malířů, nabízejících žánrové obrázky s loďkami na azurovém moři nebo s levandulovými políčky, se v turistických letoviscích najde mnoho, sochaři jsou ale výjimka. Ateliér připomínající spíš krámek s jednou výlohou nebývá nikdy uzavřen. Ani tentokrát. Ho Lui vůbec nezestárl, postával před vchodem a živě diskutoval s potenciální zákaznicí busty. Čínský sochař studoval v Beaux-Arts v Paříži a už téměř třicet let portrétuje, věnuje se i volné tvorbě. Kromě sochařství je jeho specialitou i vystřihování siluet, jimž se začalo přezdívat "holuiette".
Vlastně občas svůj krámek Ho Lui zavře. To, když vyráží do uliček Antibes, aby jako tajemný 3D streetartista umisťoval malé sochy do rohů dveří nebo do prasklin ve zdech. "Praskliny mají duši a neměly by být úplně zakryty".
Jinou palmu si pamatuji z roku 2011 ze Saint Paul de Vence, kde soupeřila ve výšce a štíhlosti s věží kaple Bílých kajícníků. Ale již v roce 2016 z palmy zbyl jen pahýl, který nejspíš inspiroval Christiana Lapie k podobně pahýlovité skulptuře. Stromům asi neprospívá, když je ze všech stran obklopují stavby rozpálené sluncem. Nebo je lidé, na rozdíl od sebe, jenom zapomněli zalévat. Dnes tu po palmě není ani stopa.
V Saint Paul de Vence žádnou místní postavu nemám (zatím) zapamatovanou. Ale jen 50 kilometrů odsud v přímořském Mentonu najdeme ryzí důkaz člověčí vytrvalosti. Před vchodem do tržnice z rue Gélis už 47 let stojí stánek, u něhož prodává dnes osmdesátiletý Jean-Mario Médecin, živá a stále veselá paměť trhu. Ať prší nebo svítí slunce v osm ráno tu vykládá ze svého legendárního Volkswagen Combi bedny plné vlastnoručně vypěstovaného ovoce a zeleniny. Kromě toho je známou postavou festivalu citronů, kde nosí každý rok tradiční kostým.
Z úzkého pohledu notorického turisty se může zdát, že
člověk vydrží víc než strom. Ale každý druhý olivovník nás vyvede rychle z
omylu. A ten v Roquebrune hned stokrát. Ale o to pochopitelně nejde. Jde o to
zanechat svým kratším či delším pobytem na světě nějakou pozitivní stopu.
Hmatatelnou nebo uloženou v myslích a vzpomínkách jiných lidí.