Lavičky kanárské

Asi si řeknete, co pořád mám s těmi lavičkami. Ne že bych se navštívenými městy ploužil jak mátoha a potřeboval si co čtvrt hodiny sednout. Obvykle se posadím spíš na židli v nějaké pěkné kavárně. Stran laviček je pro mě důležitá hlavně ta možnost. Mít kde spočinout, chci-li. A pochopitelně nemalou roli hraje i stránka estetická. Poté, co mě nadchly lavičky litomyšlské (zde, tu či tuhle), začal jsem si jich víc všímat všude. Třeba na Kanárských ostrovech.

K lavičkám přistupují různí lidé různě. Jinak je vidí třeba urbanista, jinak penzista o berlích a úplně jinak třeba bezdomovec. První patří na jejich umístění jaksi globálně, esteticky a má v projektu na centimetr přesně spočítáno, kde tento městský mobiliář být musí. Druhý brblá nad nápadem umístit lavičku nesmyslně padesát metrů od čehokoliv, kde se lidé pohybují, takže k lavičce je potřeba dojít, místo aby ona přišla k lidem. Třetímu by její osamělost celkem vyhovovala, ale rozhodně nesouhlasí s dizajnem, který znemožňuje spánek v jakékoliv poloze.

Vraťme se na Kanáry. Jako všude i zde se najdou tvary klasické, léty vyzkoušené, na kterých kromě barvy nelze nic měnit. Takové tonetky v lavičkářské branži. Na druhou stranu invenci se meze nekladou, aspoň v městech s osvícenými magistrátními úředníky. Puerto de la Cruz na Tenerife má například speciální lavičky pro ty, kdo se chtějí posadit, ale potřebují, aby nohy nevyšly z tempa. O kus dál v tomtéž přístavním městě narazíte na objekty kamenné, kde se hranice mezi mobiliářem určeným k sezení a sochou určenou k obdivování už poněkud ztrácí.

Některé lavičky jsou obsazeny sice částečně, ale zato trvale. Třeba v horské vesnici Santa Lucia či v pěkném přístavu Puerto Mogan. Proč by socha musela vždy stát na vysokém podstavci a koukat spatra na občany, když může sestoupit z výšin věčnosti a posadit se na lavičku s normálními smrtelníky?

V krajničce o kanárských lavičkách nesmím vynechat ty kachlíkované, jež se dostaly i do bedekrů, i když jsem o nich už psal. Najdete je v Santa Cruz de Tenerife na Plaza del 25 Julio a fotku zde. A přichází-li vám při tomto povídání na mysl stará písnička (Kéž lavičko, kéž bys promluvila...), pak vězte, že i to se může stát. Třeba v rozhlasové hře Federica Felliniho Lavička v parku.