Kdo někdy viděl romantické obrázky některého z městeček italského Cinque Terre čili Pětizemí, dostane neodolatelnou touhu místo vidět na vlastní oči. A i když si všichni neustále stěžují na všeobecnou drahotu, je splnění těchto tužeb dnes mnohem snadnější než kdykoli předtím. A máme tu základ overturismu. Ale nejeďte tam, když už jste v italské...

Potřebuji napsat krajničku, což je literární útvar podobný fejetonu, ale kratší a vtipnější. Vymyslel jsem si ho asi před dvaceti lety. Krajnička by měla být o tom, jak u mě postupně vítězí lenost a neschopnost něco nového a neotřelého napsat. A když konečně po dlouhé době dostanu nějaký slibný nápad, průzkumem archivů zjistím, že už jsem podobnou...

Mám takový pocit nedokončenosti, nesplnění vlastního závazku, ošizení Krajniček o úžasný kraj Pyrénées-Orientales, jímž jsme courali minulé léto. Teď máme de facto jaro, a kromě jedné vzpomínky na Collioure ze mě nevypadlo nic. Že by neradostné tuzemské i světové dění vymazalo všechny příjemné vzpomínky? Spíš jde o obyčejnou lenost. Tak aspoň ten...

Říká se tomu sice dozvuk, ale jde spíš o dochuť, o dlouho přetrvávající příjemný pocit na jazyku a patře, jenž zůstává i poté, co spolknete poslední hlt něčeho. Třeba kávy. Dobré kávy, pochopitelně. Kdykoliv odcházíme z Kumbálu s tímto slastným dozvukem, praví moje žena, že bych měl o malém bistru, kavárně, vlastně mléčném baru napsat krajničku....