Až zase příště pojedu do Paříže, půjdu znovu a zas na ostrov svatého Ludvíka. Mám rád ty paláce a nábřeží pod nimi, ulici Saint-Louis en l´Île plnou galerií a restaurací, celý ten tvar ostrova... Dobrá, přiznávám, jdu sem hlavně k Berthillonovi na zmrzlinu. A přestože vím, že tu nabízí nejmíň dvacet různých skvělých příchutí, dám si jen dva kopečky...

V pařížské čtvrti Belleville musí být krásně už kvůli tomu názvu. Ta nejpůvabnější místa ovšem nevznikla díky velkoměstskému urbanismu, ale spíš jako pozůstatek původního venkovského života, jaksi velkoměstu navzdory. Metropole za zády jen umocňuje bukoličnost dvorků a zahrádek, na francouzském venkově by tyto slepé uličky a pěší průchody možná...

Do Paříže jezdím relativně často, ale nikdy jsem se nevěnoval pařížským lavičkám. Asi je zastiňují pouliční kavárenské stolky a židle, protože není nic pařížštějšího, než pozorovat svět sedě zády ke kavárně či bistru, čelem k městu. Když prohlížím tisíce fotek, které jsem nad Seinou nacvakal, není mezi nimi žádný portrét městského sedacího...

Paříž odjakživa přitahovala umělce. Možná to platí i pro umělce pouliční, jejichž díla tu můžeme obdivovat či zatracovat na spoustě míst. Street art se proměňuje a vyvíjí v čase víc než jakékoliv jiné umění. Na rozdíl od těch výtvarných děl, jež se dostala do galerií a muzeí, na ta pouliční působí mnoho vlivů, které je posílají do nicoty: počasí,...

Existují zeměpisná pásma, kde není ani vedro ani mráz, a to stabilně. Dle mého soudu ideální stav. Pro něj jsou například dimenzovány lavičky. Neboť spočinout na nich v době, kdy teploměr atakuje čtyřicítku, ať už se znaménkem plus nebo minus, neradno. Člověk městský, turistický se obojímu brání nejen oděvem, ale také kavárnami. Když už se nedá...

Není pravda, že lázeňský týden v Luhačovicích jsem naplánoval proto, abych se mohl podívat na hřbitov v Brumově. Ale manželka si to stejně myslí. Objektivně ovšem musím přiznat, že jsem se na výlet do Vaculíkova rodiště těšil víc než na Vincentku, horké zábaly a švestkové koupele.

Když někam s chotí přijedeme poprvé, míváme už od počátku takové ničím nepodložené tušení, že se nám tam bude líbit. Nebo nebude. Nevím, kde ten pocit pramení, ale funguje. Uherské Hradiště nás bavilo, sotva jsme ráno zaparkovali poblíž Masarykova náměstí. Pochopitelně jsme nejprve obhlédli historické jádro tvořené dvěma náměstími a vším, co...

Celá Itálie je samozřejmě krajem vinařů, o tom žádná. Ale citronáři se v Kampánii dokázali prosadit i ve vinařské konkurenci a symbolika žlutých plodů citroníků dokonce převálcovala vinné hrozny. Citróny na vás koukají ze všech stran, z keramických dekorací obchodů nebo informačních kanceláří, zdobí pouliční sochy a ve stáncích se suvenýry je...

Ne že by v Norimberku nebylo soch víc. Výčet a popis všech by kunsthistorikové zvládli lépe a asi by bavil zase jenom je. Má-li si člověk z nějakého místa odnést dojmy trvaleji udržitelné v šedé, stárnoucí mozkové kůře, musí vybírat. Třídit. Redukovat. Obzvlášť, chce-li svoje dojmy z cest zprostředkovat někomu jinému. Naplácat deset tisíc fotek za...

Pražák, jenž je nucen pravidelně jezdit na severní Moravu, s údivem zjišťuje, jak Norimberk leží blízko. Vlastně kousek za Plzní. Tedy dneska. Byly doby, kdy nám byl nedostupný stejně jako Mars. Jindy zase, za časů protektorátu, byl naopak až moc vlezlý. Vzdálenosti bývají relativní.